V roce 2017 jsme se přestěhovali do Hrušovan u Brna s mužem, roční a pětiletou dcerou. Rekonstrukce domu, péče o miminko s rizikem srdečního selhání a nonstop přítomnost starší dcery, která odmítala být beze mě, dostávalo naši energii do těžkého mínusu. Moje tělo fungovalo na principu přežití a mysl byla zahlcena strachem a pochybnostmi, v čem všem jako rodiče selháváme.
V novém prostředí nebylo těžké se usadit, protože jsme stejně většinu času trávily samy (3) doma. A sem tam navštěvovaly staré známé z Brna a okolí. Co bylo ale těžké, byl tlak, že přece už starší dcera musí někam chodit. Takhle to přece nejde.. Ten tlak by uvnitř i venku.
Nový domov, nová sestra a vystresovaná mamka, taťka hodně v práci nebo zaměstnaný rekonstrukcí. To nezní jako ideální stav pro rozlet do nového kolektivu. Pokus o blízkou lesní školku nevyšel. Snažila jsem se tehdy vysvětlovat, jak důležitá je pro naši dceru důvěra v dospělého a pomalá adaptace, ale neuspěla jsem. Hodně jsem pochybovala sama o sobě, jestli to vnímám správně. Přála jsem si, abychom to zvládli normálně. Jako všichni, přece. Nezvádli. Tak bylo třeba hledat jinde.
Náhodou jsem na internetu objevila vranovickou lesní školku, to byly dvě vlakové zastávky od nás. Těžko stručně popsat, co se za ty roky odehrálo. Ale jedno mě napadá okamžitě – úleva. Tady můžeme být takoví, jací jsme. Takhle jednoduché to je. Konkrétně já můžu být úzkostlivá mamka, která přijede jen tehdy, když se jí podaří vypravit, zvládnout několik emočních bouří svých dětí a nevzdá to, ani když ví, že ty dvě zastávky vlakem a pěšky k jurtě, je v podstatě celodenní výlet. „Nevadí. Přijeďte, kdy chcete, jsme tu. Buďte tady spolu, jasně. Děti tu přece mají sami zůstat dobrovolně. Nikoho nebudeme nutit. Dáš si kafe? Můžu vás pak hodit na vlak. Všechno je v pořádku.“A tohle přijetí bylo to nejdůležitější. A bylo dlouhodobé. Díky tomu jsem se mohla nadechnout. Martin nepochybuje, že děti potřebují svobodu, podporu a trpělivost. Děkuju. Možná teda taky nemusím pochybovat.
A tím to teprve začalo. Ukázalo se, že nejen má dcera, ale i jiné děti, se do školy nehrnou. A nenutit ji, mě začalo uzdravovat. Postupně jsem přijala skutečnost, že moje děti vidí svět o dost jinak než já nebo společnost, ve které jsem vyrostla. Když jim vnutím svůj pohled, bude se jim žít líp? Když je nepodpořím já, tak kdo? Jak získají sebedůvěru na celý život, když jim budu neustále ukazovat, že jejich pohled není v pořádku? Dobře, tak zkusíme domácí vzdělávání. Hlavně ale ne samy. Ať nejsme spolu pořád doma, to už je nad mé síly. Potřebujeme kamarády. Všechny 3. Jde to. Děkuju.
Navštěvujeme se v rámci 4-5 rodin. Každá rodina hledá své vlastní nastavení a zároveň jsme si oporou. Jak děti rostou, návštěvy už nestačí. A taky přibývá dětí a jen tak se někam nevlezou. Martin jako průvodce a organizátor v jedné osobě bere děti na výlety nebo na Stříbrňák 3 dny v týdnu. Dneska straší dcera končí 4.třídu. Mladší teprve od září nastoupí po odkladu do 1.třídy. Obě na IV, obě nějak zapojené do neškoláků (kteří trochu proměňují formu, ale nikoliv obsah). Je to cesta plná výzev, překvapení i zklamání. A je to pro mě ta nejupřímnější cesta ve vztahu k dětem i k sobě, jakou znám.
Jo a P.S. Žádné srdce neselhalo :-).
